Manželství jako základ rodiny

 Přesvědčení, že manželství je základem rodiny, není myšlenka specificky křesťanská – za samozřejmou ji považovaly všechny velké náboženské i kulturní okruhy na naší planetě.

Manželství je svátost Stvořitele všehomíra, a proto je vepsáno do samotné lidské bytosti, která je k této cestě, na níž člověk opouští své rodiče a připojuje se k ženě, aby vytvořil jediné tělo a oba se stali jedinou existencí, nasměrována. Svátost manželství tedy není vynálezem církve, ale je „spoluvytvořena“ společně s člověkem jako takovým. Je plodem láskyplné dynamiky, v níž se muž a žena navzájem nacházejí, a tak nacházejí i Stvořitele, jenž je povolal k lásce. (Benedikt XVI., promluva 6. 4. 2006)

Charakteristické rysy manželství (z hlediska křesťanského) jsou následující:

• úplnost, takže manželé se vzájemně darují se všemi složkami své osoby, tedy na tělesné i duchovní rovině;
• jednota, takže manželé se stávají „jedním tělem“;
• nerozlučitelnost a věrnost, které vyplývají ze vzájemného definitivního sebedarování;
• plodnost, k níž je manželství přirozeně zaměřeno. Eventuální nedobrovolná biologická neplodnost žádnou z těchto charakteristik neruší.

Pro mnoho lidí dneška je přesvědčení, že manželství se uzavírá „nejen na zemi, ale i v nebi“, příliš „tvrdá řeč“ a důraz na jednotu, nerozlučitelnost a otevřenost k plodnosti bývá často zdrojem nepochopení a kritik. 

Autor fotografie: Jeff Belmonte

K výše uvedenému výčtu doplňujeme několik citací z Katechismu:

Láska manželů ze své přirozenosti vyžaduje jednotu a nerozlučitelnost jejich společenství, jež zahrnuje celý jejich život: „Už tedy nejsou dva, ale jeden“ (Mt 19,6). „Jsou povoláni stále zvětšovat svou jednotu věrností, s jakou denně plní svůj manželský slib vzájemného úplného sebeodevzdání.“ (KKC 1644)

Manželská láska ze své přirozenosti vyžaduje od manželů neporušitelnou věrnost. Je to důsledek toho, že se manželé sobě navzájem darovali. Láska chce být definitivní. (KKC 1646)

Plodnost manželské lásky se rozšiřuje na plody mravního, duchovního i nadpřirozeného života, který rodiče předávají svým dětem výchovou. Rodiče jsou prvními a hlavními vychovateli svých dětí. V tomto smyslu je základním úkolem manželství a rodiny být ve službě života. (KKC 1653)

V současné době ve světě, který je často odcizený, ba nepřátelský vůči víře, mají věřící rodiny základní důležitost jako ohniska živé a vyzařující víry. Proto 2. vatikánský koncil použil starobylého výrazu a nazval rodinu „rodinná církev“ (ecclesia domestica). A v lůně rodiny „mají být rodiče slovem i příkladem prvními hlasateli víry pro své děti a v každém z nich mají podporovat jeho vlastní povolání, zvláště pozorně však duchovní povolání“. (KKC 1656)

Na závěr dovolte ještě jednu myšlenku Benedikta XVI. (z promluvy 31. 8. 2006): 
Manželství je svátost ke spáse druhých, především ke spáse druhého, manžela, manželky, ale také dětí a nakonec celé společnosti.

Zdroje: dokument Pozvání na cestu, Katechismus katolické církve, kniha Myšlenky o rodině