Být otcem jako Bůh

Kázání papeže Františka ze 4. února o otcovtsví Davida a Jaira, které je obrazem otcovství Boha.

Dnešní liturgická čtení představují postavy dvou otců: krále Davida, který oplakává smrt svého vzpurného syna Absaloma, a Jaira, představený synagogy, který prosí Ježíše, aby uzdravil jeho dceru.

Papež přiblížil, proč David plakal, když se dozvěděl o zabití svého syna, a to i přesto, že tento syn proti němu vedl válku, aby se zmocnil jeho království. „Davidovo vojsko zvítězilo, ale jeho nezajímalo vítězství, protože čekal na syna. Zajímal jej pouze syn. Byl králem, hlavou země, avšak byl otcem! A proto, když přišla zpráva o skonu jeho syna, »byl zdrcen, vystoupil do horní místnosti a propukl v pláč«.

»A cestou říkal: Můj synu Absalome! Absalome, můj synu; synu můj Absalome! Kéž bych já umřel místo tebe, Absalome, můj synu, můj synu!« (2 Sam 19,1). Toto je srdce otce, který nikdy neodmítá svého syna. »Je lupičem, nepřítelem, ale je mým synem« A nezapírá otcovství: pláče.. Dvakrát pláče David pro syna. Nyní a podruhé, když zemřel jeho syn z cizoložství. Také tenkrát se postil, konal pokání a chtěl zachránit život syna. Byl otcem.“

Dean White, Flickr (creative commons)

Dalším otcem je představený synagogy, Jairos, „významná postava, ale tváří v tvář nemoci svojí dcery se nestydí padnout Ježíšovi k nohám: »Moje dceruška umírá. Pojď vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila« (Mk 5,23). Nestydí se, nepřemýšlí o tom, co by na to mohli říci druzí, protože je otec. David a Jairos jsou dva otcové.

Pro ně pro oba je nejdůležitější syn, dcera! Nic jiného. Jediná důležitá věc! Přivádí nás to k zamyšlení nad tím, co říkáme Bohu v Krédu: »Věřím v Boha Otce«, k zamyšlení nad otcovstvím Boha. Takový je Bůh. Takový je Bůh vůči nám. – Ale, otče, Bůh nepláče! – Jakby ne! Vzpomeňme na Ježíše, když zaplakal při pohledu na Jeruzalém. »Jeruzaléme, Jeruzaléme! Kolikrát jsem jen chtěl shromáždit tvoje děti, jako shromažďuje kvočna svoje kuřátka pod křídla« (Mt 23,37). Bůh pláče! Ježíš plakal pro nás. A Ježíšův pláč je podobou pláče Otce, který nás chce mít všechny u Sebe.

V těžkých chvílích Otec odpoví. Vzpomeňme na Izáka, když jde s Abrahamem konat oběť. Izák nebyl hloupý, všiml si, že nesli dřevo na oheň, ale nikoli ovečku k oběti. Měl v srdci úzkost! A co říká? - „Otče!“ - a hned uslyší Otcovu odpověď: „Ano, synu“. Tak také Ježíš v Getsemanské zahradě s úzkostí v srdci říká: »Otče můj, je-li to možné, ať mne mine tento kalich« (Mt 26,39). A andělé mu přišli dodat sil.

Takový je náš Bůh. Je Otcem. Takovým je Otcem. Jako otec, který čeká marnotratného syna, který odešel s celým jměním. Otec jej však čekal každý den a uviděl jej už zdálky, když se vracel. Takový je náš Bůh a naše otcovství - otců rodiny, jakož i v případě duchovního otcovství biskupů a kněží - musí být takovéto. Otec má jakési pomazání, které přichází od syna; nemůže chápat sebe sama bez syna! Potřebuje proto syna, očekává jej, miluje, hledá, odpouští mu, chce jej mít u sebe, tak blízko jako kvočna svoje kuřátka.

Jděme dnes domů s těmito dvěma obrazy: plačícího Davida a představeného synagogy, který padá Ježíšovi k nohám beze strachu, že bude zahanben a že se mu ostatní vysmějí. Ve hře byli jejich děti: syn a dcera. S těmito dvěma obrazy říkejme »Věřím v Boha Otce« a prosme Ducha svatého, protože jenom On je Duch svatý, aby nás naučil říkat »Abba, Otče!«. Je to milost. Možnost říci Bohu od srdce »Otče!« je milost Ducha svatého. Prosme Jej o ni.“

Zdroj: radiovaticana.cz