Aktuální témata, která se týkají i tebe.

Jak být spolupracovníkem Boha?

25. 2. 2014 16:04

V minulém článku jsme se dozvěděli, že lidé jsou povoláni k práci. Co toto povolání konkrétně obnáší? Jak být spolupracovníkem Boha? Odpovědi na tyto otázky přináší kázání kardinála Tomáš Špidlíka nad Matoušovým evangeliem (20,1-16a).


Práce se v moderní době stala hlavním problémem sociologickým, psychologickým či hospodářským. Zajímavé však je, že byla důležitou otázkou náboženskou od počátku křesťanství. Vždyť Ježíš sám byl dělník z rodiny řemeslníka, dělníci byli jeho učedníci, dělníkem byl sv. Pavel. Proto je i většina podobenství evangelia vzata z pracovního prostředí. Všichni křesťané se považují v obrazném slova smyslu za dělníky na vinici Boží.

Mezi církevními Otci se zabývá problémem práce velmi často sv. Jan Zlatoústý. Ptali se ho, pracoval-li Adam v ráji. Vždyť přece úděl jíst chléb v potu tváře stihl lidstvo až jako trest za hřích (Gen 3,19). Ale Zlatoústý se tím nedá splést. V ráji byl člověk stvořen jako Boží obraz (Gen 1,26). Bůh pak je první dělník, který vytvořil svět a jeho krásu v šesti dnech. Jeho dílo pak pokračuje v dějinách světa, jak to dosvědčuje Ježíš: „Můj Otec pracuje a i já pracuji“ (Jan 5,17). Mají tedy povinnost pracovat všichni lidé. (…)

Určil-li Bůh člověka k práci, pak jí stanovil také jistý cíl. Ten pak je podle Zlatoústého celkem jasný. Stvoření světa bylo jenom začátek obrovského díla, které se uskutečňuje v dějinách. Bůh začal. Ale my jsme povoláni k tomu, abychom jako jeho spolupracovníci dílo dokončili. Konečný výsledek bude Boží i lidský. Prozatím musíme považovat svět za nehotový.

Ale jak tomu máme rozumět? Dnešní člověk myslí převážně technicky. Předělávat svět by tedy znamenalo především stavět, obdělávat pole, pěstovat parky a zahrady. Jsme pyšní na to, co jsme za poslední století ze světa učinili, i když právě dnes vyvstávají velké pochybnosti o tomto úspěchu.

Když mluvili o dokončení světa lidskou prací, měli Otcové církve na mysli něco jiného. Bůh netvoří něco jenom proto, aby to bylo. Umělec nemaluje obraz jenom, aby zaplnil rám. Je spokojen, jenom když vytvoří něco krásného. Krása v očích Božích je svatost. Proto také to, co Bůh tvoří, také posvěcuje. Člověk pak je povolaný, aby spolupracoval s tímto posvěcením světa.

"Bůh netvoří něco jenom proto, aby to bylo... Člověk pak je povolaný, aby spolupracoval s tímto posvěcením světa."

Můžeme pozorovat, jak se to projevuje např. u světců. Uctíváme jejich ostatky. Jakou moc může mít kousek kosti někoho dávno zemřelého, že bychom se před tou relikvií měli modlit? Samo v sobě by to byla pověra a modloslužba. A přece církev úctu ostatků hájí. Svým svatým životem světci posvětili své tělo a své okolí. Uskutečnili část velkého díla posvěcení světa. Ale v jistém stupni to děláme všichni svou prací.

Musíme si tedy položit otázku: Jak máme pracovat, aby to, co děláme, také sloužilo k posvěcení vesmíru? Dá se to osvětlit zase příkladem malíře. Když velký mistr začne malbu a přenechá učedníkovi její dokončení, projeví tím, že má k němu velkou důvěru. Věří, že je žák schopen pochopit myšlenku, která obraz inspiruje, že tedy nenanese na plátno něco cizího. Přeneseme-li tento obraz do slovníku duchovních knížek, zní docela prostě jako zásada: dělat všecko podle Boží vůle, ta je první princip vší práce. Její uskutečnění je ovšem různé, protože má každý člověk své specifické poslání ve světě. (…)

Každá lidská práce na každém místě zapadá do Božího plánu a uskutečňuje jej. Ale dílo Boží směřuje i k dobru člověka. Proto je každá práce, je-li na svém místě, skutek lásky k lidem. Mýlíme se, když považujeme za dílo lásky jenom dary, almužny. V tom případě, jak prohlásil jeden holandský sociolog, by musel Kristus blahoslavit ne chudé, ale bohaté. Ti totiž mají peníze na rozdávání almužen. Ve skutečnosti však už sv. Jan Zlatoústý ukazuje, jak je podstatným projevem lásky práce. Chudí, kteří pracují, jsou podle něho největší dobrodinci lidstva.

Zvláště dnes si uvědomujeme, jaký dar je dobrá práce. Jeden známý se chystal na dlouhou cestu a dal auto zkontrolovat ve velké dílně. Dělník, kterému to bylo svěřeno, to udělal nepořádně. Kolik zavinil známému potíží na cestě a kolik peněz on zbytečně utratil. (…) Neodpovědnost v práci neobyčejně roste.

Jak si ten úpadek vysvětlíme? Příčin je jistě mnoho. Ale hlavní je duchovní: práce přestala být modlitbou. Stává se jenom prostředkem k vydělání peněz. Samozřejmě netěší toho, kdo ji dělá a poškozuje toho, kdo ji přijímá. Škodí však nejvíc pracovníku samému. Člověk se totiž ponenáhlu stává tím, co dělá. Hraje-li někdo pravidelně v orchestru, je hudebník a je to poznat na jeho chování. Totéž platí o profesoru, o zemědělci. Ale i způsob, jakým kdo pracuje, silně působí na charakter. Poctivý pracovník je poctivý ve všem svém jednání. Naopak se nespolehneme v ničem na toho, kdo odbývá nesvědomitě svou práci.

Ale pro nás věřící z toho plyne důsledek ještě hlubší: kdo dělá práci duchovně, podle Boží vůle posvěcuje sebe, své okolí a celý svět. Všecko, co dělá, se stává nepřetržitou modlitbou.

Zdroj: radiovaticana.cz, kráceno redakcí signály.cz.
Foto: M. Buanarotti: Creation of Adam (wikimedia commons).

Zobrazeno 639×

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz