Rozhovor: Dobrovolníkem v Indii

Angažovanost do sociálního učení církve zajisté patří a papež František nás neustále vybízí, abychom šli až na periferie. Přinášíme vám proto rozhovor s Janou, vystudovanou právničkou původem z Plzně, která se nebála na periferie jít.

Jana momentálně působí v Salesiánském středisku Štěpána Trochty v Teplicích jako sociální pracovnice a pedagožka volného času, na starost má také koordinaci dobrovolníků střediska. Zkušenosti s dobrovolnou službou má ale i „z druhé strany“. Při studiu i práci vypomáhala a vypomáhá „kde je zrovna potřeba“, rok svého života dala dobrovolnictví naplno, když ho strávila péčí o chlapce v dětském domově v Indii.

Jani, co ty a dobrovolnictví?

Když mi bylo patnáct, tak mi salesiáni řekli, že pojedu na tábor jako vedoucí, taková asistentka, animátorka. Řekla jsem jim, že to neumím a oni řekli, že to nevadí, že stejně pojedu. Tak jsem tři roky jezdila jako animátorka. Dobrovolnictví jsme tomu ale neříkali. Pro nás to byla taková součást normálního života.

Dobrovolnictví jako takové jsem začala vnímat, až když jsem se chystala na rok do Indie a věděla jsem, že se tomu říká dobrovolnická služba, volontariát, a to že je asi to pravé dobrovolnictví.

A teď? Taky máš něco s dobrovolníky do činění?

Mám s nimi co do činění pracovně, protože mám na starosti dobrovolníky, co nám pomáhají v Teplicích ve středisku (Salesiánské středisko Štěpána Trochty –pozn. red.) s akcemi pro děti a navíc dělám něco mimopracovního, ale taky tomu neříkám dobrovolnictví.

Nejzajímavější mi přišlo tvé dobrovolnictví v Indii. Co jsi tam konkrétně dělala?

Co jsem dělala v Indii? Pomáhala jsem dětském domově pro kluky z ulice od 5 do 15 let. Popíšu ti můj den v Indii, protože každý dobrovolník to prožívá jinak. Můj dobrovolnický den začínal tak ve čtvrt na osm, to jsme musely se „spoludobrovolnicí“ být u dětí ve sprše, protože měly 15 minut na to, aby se jich asi 30 vysprchovalo v jedné koupelně. Byly tam jen dvě studené sprchy, takže jsme je museli popohánět, aby tam nedělaly žádné blbosti: nehrály si s mýdlem, neházely ho po sobě a tak. Měly jsme rozdělenou službu, já jsem dávala mýdlo a kolegyně spoludobrovolnice kokosový olej, protože když si umyly vlasy, tak je chtěly mít takové lesklé, proto dostaly olej do vlasů.

Potom jsme šly my na snídani do komunity a v 9 hodin byl nástup všech dětí - zpívaly indickou hymnu a modlily se. Část dětí pak odešla do školy a část nám tam zůstala - ty jsme měly nějak zabavit. Byli to kluci, kteří přišli nově a ještě nebylo jasné, jestli tam s námi zůstanou, vrátí se domů nebo do jiného zázemí.

Kluci ve volném čase taky tvořili - třeba draky.

Měly jsme tedy pro ně na starost volnočasovky. Když se nám nic nechtělo vymýšlet, tak jsme hráli jejich indické hry. Někdy, když byli kluci úplně nejhorší, tak jsme vyndaly vodovky, pastelky a papíry, a tím jsme ty indické puberťáky zabavily třeba na dvě hodiny.

Puberťáci kreslí vodovkami?

No jasně, oni byli úplně nadšení, nemají vodovky! Jindy jsme vyběhli ven na takové hřišťátko za barákem, tam jsme hráli fotbal nebo kriket. Byly jsme s dětmi až do čtyř, to přišli ti školáci, takže od čtyř do šesti jsme byly s celou skupinou a program byl volný. Školáci většinou záviděli těm druhým, že nás mají pro sebe celý den, taky si nás chtěli užít.

Takže jste byly jen dvě na 30 dětí?

No, někdy jo, jindy nám pomohli i místní - pracovali tam nějací zaměstnanci, ale ti měli na starost spíš individuální pohovory. Pak za námi naštěstí přišel jeden bohoslovec, Ind. Tím, že jsme neuměly jejich řeč a byly jsme dvě holky na kluky, tak to bylo dost těžký, protože ženská v Indii vůbec nemá takovou autoritu.

V šest hodin jsme pravidelně kontrolovaly věci, které byly v takové skříňce na půjčování her. Jmenovitě jsme si totiž psaly, komu ty věci půjčujem, aby se děti učily zodpovědnosti. Říkaly jsme tomu „checking-time“.

Pak jsme měly my volno na sprchu, děti měly večeři, po večeři byl zdravotní koutek - za den se těch okopaných palců taky našla vždycky spousta. A po deváté jsme šly na večeři my. To už jsme potom byly tak vyplivnutý, že jsme šli spát v 10.

Skříňka s hrami a "checking-time".

A měly jste nějaký volný den v týdnu?

Ano, jeden. Některý den v týdnu jsme měly volno na střídačku s tou druhou dobrovolnicí, aby tam vždycky nějaká z nás byla.

Co tě na tom nejvíc bavilo?

Mě na tom nejvíc bavilo, že jsem dělala práci s dětmi a zároveň jsem mohla žít ve skupině, se kterou jsem sdílela nějaké životní hodnoty. Žily jsme vlastně v komunitě salesiánů, chlapů. Oni měli druhé patro pro sebe a my třetí. Bylo to takové pěkné, otevřené.

Takže jste chodily třeba i na jejich breviář a tak?

No, teď budu trochu kritizovat Indii, ale v době, kdy oni měli ranní modlitby a mši, tak od nás očekávali, že budeme s dětma, aby s nimi někdo byl. Takže mě bylo blbý si říkat, že na tu mši chci taky. Potom jeden salesián, který nám dělal duchovního tátu, zjistil, že bych na tu mši chtěla taky někdy jít, tak se za to hrozně zasazoval. Párkrát jsem tedy byla, ale bylo to ne úplně dořešený… Líbilo se mi, že v tom domě byla kaple, takže si tam člověk mohl večer zalézt - takové propojení poslání aktivního a zároveň duchovního načerpání, inspirace.

Stýskalo se ti? Co ti tam přišlo nejtěžší?

Ne, nestýskalo. Nejtěžší pro mě bylo vrátit se domů, to bylo strašné. Byl to asi jeden z nejtěžších momentů v mém životě. Měla jsem pocit, že tam žiju a je to strašně krásný. Ono by mě to přešlo za další rok, ale ten jeden rok byl tak krátký, že jsem z toho opravdu žila a hodně čerpala. Představila jsem si, že se vrátím a lidi tomu vůbec nebudou rozumět.

Přišlo ti, že tě dobrovolnictví více naplňuje než normální práce nebo škola? Nebo že dává životu větší smysl?

No, to je těžká otázka, myslím, že by mě to naplňovalo stejně, kdybych to tam měla jako placenou práci... I když vlastně ne, teď dělám něco podobného a je pro mě těžší si u toho udržet takové nadšení.

Doporučila bys podobnou zkušenost i ostatním?

Určitě. Dobrovolnictví je o přístupu k životu, umět udělat něco navíc. Když budu dělat svoji práci jako prodavačka, tak to můžu být prodavačkou, která si splní svoji práci, nebo udělat něco navíc, třeba někomu popřeju hezký den, s někým prohodím nějaký vtípek. Přijde mi, že dobrovolnictví je o vnitřním nastavení. A k tomu logicky patří, že si všimnu, že někdo teď potřebuje s něčím pomoct. Nebo se mi třeba něco hrozně nechce, ale vím, že by to tomu druhýmu udělalo radost, tak to udělám.

S čím vám pomáhají dobrovolníci v Teplicích?

Jak kdo… Dvě holčiny doučujou, mají jedno dítě a schází se s ním jednou týdně, jeden klučina vede sportovní kroužek pro děti, jeden vede kroužek kytary pro děti, třetí vede hudebnu, jiní další kroužky a nebo pomáhají s různými akcemi.

Kolik mají dobrovolníci průměrně let?

To je dobrá otázka, od 15 do 50, máme takový široký věkový rozptyl. Ale je to super. Když se sejdou (máme dva vzdělávací víkendy), tak jde těžko stmelit skupinu, kde jsou patnáctiletí a padesátiletí, ale s nimi to přesto funguje. I ti padesátiletí do toho přinesou nějaký kus nadšení a zápalu, nemají problém běhat po lese a hrát nějakou hru. Kolikrát nadšenějc než ti patnáctiletí! Je to taková hezký výměna zkušeností.

Na začátku jsi říkala, že teď taky děláš něco dobrovolně mimo svou práci…

Zapojila jsem se ve farnosti do přípravy víkendovek pro děti (13-14 let), pro SADBU (SADBA = Salesiánská asociace Dona Boska – pozn. red.). Zabere mi to tak 2 hoďky za měsíc, to je skoro nic. Pomáhám dělat takový misijní newsletter, jsem v  pastorační radě ve farnosti… A tak nahodile pomáhám, co je ve farnosti potřeba.

A potom jsi se mnou udělala tenhle rozhovor...

Jo, nad rámec své práce, nic za to nedostanu! J

Díky moc, Jani!

O Jančině dobrovolnictví v Indii se více dozvíte na jejím blogu na signály.cz. Jana mohla v Indii pobývat díky programu Adopce nablízko.

Rozhovor připravila Markéta Hájková.