Rozhovor: Vědomí vlastní důstojnosti pozvedá ze dna

Ti, kolem kterých rychle projdeme? Bezdomovci, kteří si za vše mohou sami? Nebo lidé, kteří mají stále svou důstojnost? Marie Šumberová, doktorandka FSS MUNI, se dělí o svou zkušenost.   

Maruško, můžeš nám krátce nastínit, jak ses dostala k bližšímu kontaktu s lidmi bez domova?

Pocházím z Brna, kde se s lidmi bez domova člověk setkává často. Tito lidé ve mně vzbuzovali otázky, jak se asi cítí, jaké jsou jejich osudy a především, jak zvládají situaci bezdomoví (co jim pomáhá ji nést). Blíže jsem lidi bez domova poznala v nízkoprahovém centru, kde jsem byla na školní praxi. Zrovna jsem tou dobou četla knihu „…A přesto říct životu ano“ od V. E. Frankla, ve které tento psychiatr popisuje své zkušenosti a proměnu osobnosti v koncentračním táboře, kdy ztráta smyslu a touhy žít vedla ke smrti. Viděla jsem jistou paralelu v tom, že lidé v koncentračním táboře také ztratili svým způsobem domov. Zajímalo mě tedy, co lidem bez domova pomáhá zvládat ztrátu domova a na toto téma jsem zaměřila svůj výzkum v diplomové práci. Opírala jsem se hojně právě o myšlenky zmíněného autora a dále o myšlenky pozitivní psychologie, která se snaží překonat těžkou osobní životní situaci pomocí pozitivních prvků a silných stránek člověka.

Do jaké míry se proměnil Tvůj postoj ve vztahu k nim? S jakými názory jsi přicházela a jak moc je realita upravila?

Bylo pro mě poměrně těžké zaujmout k lidem bez domova nehodnotící postoj. Člověk přichází zatížen mnoha předsudky, setkává se s názory, že si za svoji situaci mohou sami, nechtějí pracovat, za vyžebrané peníze nakupují alkohol atp. Na druhou stranu jsem v sobě měla obrovskou tendenci je litovat. Myslím, že ani jeden postoj není správný. Obecně mají lidé bez domova tendenci si svůj podíl viny na situaci nepřiznávat, ale v rozhovorech s nimi mě překvapily jejich názory, že člověk je za svůj život zodpovědný a chyba je často na více stranách. Můj postoj k nim se změnil díky tomu, že jsem si uvědomila, jak moc je život na ulici těžký, kolik samoty a opovržení musí zažívat a že mnohdy se za ošoupanými šaty skrývají hodní lidé s velmi bolestivou minulostí, kteří jsou rádi za dobré slovo.

"... jak moc je život na ulici těžký, kolik samoty a opovržení musí zažívat..." Photo Credit: Stephan Geyer via Compfight cc

Mluvila jsi o tom, že jejich příběhy jsou mnohdy zajímavé. Můžeš to trochu specifikovat?

Mezi lidmi bez domova jsou lidé nejrůznějších věkových kategorií, vzdělání – od nedokončeného základního až po vysokoškoláky, setkala jsem se s právníky, univerzitními profesory i režiséry. Překvapilo mě také, že mnozí z nich mají rodinu. Velice pestré jsou i jejich životní osudy. Mnozí přišli o svůj domov tím, že ztratili zaměstnání a nemohli dále platit nájem, jistá žena středního věku se mi svěřila, že je na ulici již od svých 16 let, kdy ji rodina vyhodila z domu, další žena je již 13 let na ulici, protože musela uprchnout před domácím násilím, jindy je na ulici vyhnal požár domu nebo nový majitel bytu. Navíc lidé bez domova mají často psychiatrickou diagnózu. Někteří si našli nějakou opuštěnou chatku, kde spí, popř. využívají ubytovny.

Jak vnímáš vztah české společnosti k lidem bez domova?

Myslím, že si málo uvědomujeme, jak snadno se člověk může na ulici dostat. Jedná se o souhru nešťastných náhod, člověk je nějak handicapován, situace se mu vymkne z rukou. Život na ulici obvykle není výsledkem vlastního rozhodnutí. Lidé na ulici jsou vystaveni násilí, zimě, jsou náchylnější k nemocím, zažívají samotu. Kdo by se chtěl takovým podmínkám dobrovolně vystavovat? Netouží člověk přirozeně po štěstí? O četném utrpení lidí bez domova svědčí fakt, že jsou až devětkrát náchylnější spáchat sebevraždu. Na ulici se však setkáme s mnoha lidmi, kteří již na změnu života rezignovali, možná už zažili tolik zklamání, že si změnu nedovedou ani představit. Mnohým také chybí potřebné dovednosti pro začlenění se ve společnosti, nedovedou se v ní a v jejích pravidlech orientovat. Je pravda, že závislosti jsou mezi lidmi bez domova rozšířené a v ostatních probouzí pocit, že kdyby nepili a snažili se, ze své situace by se dostali. Je těžké říct, jestli je alkohol příčinou nebo následkem bezdomoví, ale co je skoro jisté, je fakt, že bez pomoci druhých se člověk z bezdomoví jen těžko vymaní.

"... mnohdy se za ošoupanými šaty skrývají hodní lidé s velmi bolestivou minulostí, kteří jsou rádi za dobré slovo." Photo Credit: Alex E. Proimos via Compfight cc

Jaké nabídky ke "znovu začlenění se" do společnosti existují pro lidi bez domova v Brně, kde ses s nimi setkávala?

Lidé bez domova mohou navštívit nízkoprahová centra (nízkoprahový znamená, že nemusí prokazovat svoji identitu), různá krizová centra, azylové domy a noclehárny. Lidi bez domova navštěvují také dobrovolníci z komunity Sant´Egidio. Při vstupu do zařízení musí být střízliví a nechovat se agresivně. Lidé bez domova si často vzájemně o možnostech pomoci říkají. Jistá bezdomovkyně se mi svěřila, že když se ocitla první noc na ulici, vůbec nevěděla co dělat, měla strašný strach a bylo jí zima. Potkala však skupinu lidí žijících již delší dobu na ulici, kteří ji zavedli na Armádu spásy. Důraz by měl být kladen hlavně na prevenci bezdomoví, protože i krátký čas strávený na ulici může jedince hluboce poznamenat. Odborníci se domnívají, že lze účinně zasáhnout zhruba do prvního roku bezdomoví, potom dochází k adaptaci na danou situaci a k těžce vratným změnám osobnosti.

Co je podle Tebe nejdůležitější pro to, aby neztratili svou důstojnost?

Myslím si, že je důležité, abychom jim ji my sami neodpírali. Lidé bez domova mohou pociťovat ztrátu důstojnosti kvůli neúspěchu, že se jim život zhroutil, mohou mít pocit, že je společnost odvrhla, vidí je jen jako pijany a povaleče. Status člověka, jeho osobní úspěchy, pozitivní či negativní zkušenost s ním mohou měnit náš pohled na něj, ovlivnit naše sympatie, ale nikdy by neměly zamezit vidět v druhém lidskou bytost hodnou respektu a úcty. Domnívám se také, že vědomí vlastní lidské důstojnosti je klíčovým momentem pro nastartování změn, dodává naději a pozvedá člověka ze dna. Ve výzkumu jsem se snažila zjistit, na co jsou lidé bez domova hrdí, z čeho mají radost ve svém životě a velmi mě překvapilo, jak se mnozí z nich snaží pečovat o svůj vzhled. Jsou hrdí, že se dokážou udržet čistí i na ulici, a myslím, že zde by měli nacházet naši podporu a ocenění. Mezi lidmi bez domova je mnoho lidí, kteří si zaslouží obdiv za to, jak svoji situaci zvládají, velmi bychom jim uškodili, kdybychom je vnímali jako jednotnou skupinu.

Maruško, děkuji Ti za rozhovor a sdílení Tvých zkušeností.

Rozhovor připravila Kristýna Boháčová.